Lidé po celém světě se občas nadchnou a hledají nebo sami uvedou v život nějakou velkou kuriozitu, která se pak stane další položkou ve slavné Guinnessově knize rekordů. Napadlo mě, zda by se také nenašla v mém okolí nějaká podivuhodná anomálie, která by zdobila knihu rekordů jevem jinde ve světě skutečně málo vídaným a štěstí mi přálo. Poslechl jsem si události z domova.
…Dva mladíci zezadu napadli černocha. Člověk, který se ho snažil zastat se ihned stal terčem fyzického útoku. Na volání o pomoc nikdo z kolemjdoucích nereagoval, přestože se celý incident odehrával na rušné stanici pražského metra ….
Někdy mě mrzí, že žiji zrovna ve společnosti hluchých, kteří slyší a slepých, kteří vidí. Trávit čas mezi skutečně hluchými a slepými se mi jeví jako mnohem příjemnější záležitost. Doklady o naši národní a všeobecné pahluchotě a paslepotě totiž nepřichází jen z tuzemských zdrojů. Někteří optimističtí čeští psychologové nazývají tento symptom lhostejnosti tolerancí. V konfrontaci se světovými národy jsme tolerantnější k nadměrné propagaci alkoholu, ohrožování mravního vývoje dětí, drogám, nedodržování zákonů, dopravních předpisů a v neposlední řadě k násilí a zločinu. Na našich obrazovkách můžete za jeden den vidět tolik vražd, kolik jich reálně nemáte šanci zaznamenat ani kdybyste měli sedm kočičích životů.
…Bude se střílet? No, to si pište!", hlásí upoutávka naší nejbrutálnější, zato však nejsledovanější televize. Vždyť se na to všichni už třeseme, a když se netřeseme, tak jsme alespoň tolerantní. Jsme dokonce tak tolerantní, že zločinecké organizace našly v naší domovině nefalšovaný zabezpečovací ústav neboť v okolních státech se s nimi tak nemazlí a začít svou "živnost" tam není jednoduché. Výtržníci z pražského metra v poklidu zmizeli v davu, kde našli útočiště před voláním po spravedlnosti. Řekněte, zda takové množství tolerantních lidí na tak malém území není důvodem k nominaci na zápis do legendární knihy rekordů. Kdo z mladíků by však dnes nebyl vybuzený k aroganci a agresivitě. Kdo by dokázal odolat a nenechal se inspirovat hvězdami filmového plátna a komerční hudební scény? A tak množství stařenek, které přijdou o své důchody na cestě z pošty asi poroste. Řečeno řečí snáře - "školáka do čepice si dávati viděti" zdaleka nebude snem neboť z přitroublých pivních reklam by už dnes mohl být celovečerní film.
Škoda, že název naší republiky dost dobře nevystihuje charakter mentality tak, jako tomu bylo například u bývalého Sovětského Svazu. "V zemi, kde zítra znamená včera", to přeci má svůj zvuk a silně to zavání hrdostí. Jen se obávám, že u nás to zní jinak - "v zemi, kde vidět znamená nevidět a slyšet neslyšet", což také něčím zavání. Je nasnadě, že se mi nepodaří českou anomálii prosadit do knihy rekordů. Sčítání lidu by bylo zdlouhavé, stálo by moc peněz a i tak není jistota, že údaje budou odpovídat skutečnosti. Nezbývá, než snažit se nebýt hlucho-slepý, což za jistých okolností může být dost nepříjemné. Představte si ten krásný pocit, když nevidíte, jaký tahle naše krasojízda vezme konec.
j.h.
