I stalo se, že jsme měli vystoupit na jednom křesťanském setkání v Samopších na Sázavě. Cesta probíhala bez problémů, a tak nám ten den připadal jako ten, ve kterém nás nemůže nic překvapit. A taky, jak by mohl, vždyť na našich cestách se toho během patnáctileté historie už přihodilo tolik, že repertoár překvapení snad už musel být vyčerpán. Chyba lávky, řekl by literát.
Věděli jsme, že nás čeká služba přímo ve stanu. Tak jako za starých dávných časů, kdy se po zemi procházel Mojžíš či prorok Jeremiáš, kdy pod hvězdným nebem nedaleko stanu zněla slova proroctví a dychtiví posluchači ani nemuseli vážit cestu pod kožený přístřešek, neboť zas tak často nepršelo. I já už přemýšlel, jak nejlépe oslovit naší muzikou, která sice neumí být prorocká, zato však, jak doufám, učednická. A stan tam skutečně stál. Když oko pohlédlo dolů po svahu, spatřilo na louce onen přístřešek, kde se za malou chvíli měli ozvat naše nesmělé hlasy.
Věru, museli jsme s nákladem vonných mastí (tedy reprobednami) a naší mulou (tedy Ladou, ne princeznou (aneb Žigulíkem - pro ty méně chápavé)) zdolat lehký úvoz po poli, kde rosa zvlažovala naše opánky. Náš sudokopytník byl rád, že vonné masti vůbec ke stanu dovlekl a téměř radostí zaržál, když jsem ho odpojil od baterie. Stan byl obrovský. Silné trámky budily respekt a zároveň pocit pevnosti a neohroženosti. Snad tisíckrát opakovaná rutina příprav začala. Práce šla od ruky a za chvíli jsme byli téměř hotovi, když náhle ustal vánek. Obloha se zatáhla. Začali se věci dít.
"Vypadá to, že bude pršet", kdosi poznamenal.
"No, naštěstí jsme pod střechou."
"To bude jen přeháňka, celý den bylo parádně."
První kapky zabubnovaly do plachet. Mohutný závan větru nevěštil nic dobrého. Zahřmělo. A pak už to jelo.
"Tamhle, ta impregnace moc nedrží."
"Tady začíná týct voda; pozor, na klávesy teče voda!"
A taky že tekla. Přesně na místě, kde jsme měli připravené nástroje, mikrofony a kytary se jako úderem Mojžíšovy hole objevily prameny. Poryvy větru stále sílily a přítomné děti spustily srdceryvný nářek.
"Ty děti se musí odvést do bezpečí, tady to sebou nějak moc škube."
A taky že škublo. Kůl, který ještě před chvilkou sklízel má slova uznání se vytrhl ze země jak tyčka nadšeného lyžaře, který právě zjistil, že vlek je dole zadarmo. Zadarmo však nebyla naše technika.
"Rychle ty klávesy doleva, bedny ze stojanů, kde je nějaký igelit, pozor mix, u mixu už taky sákne…………"
"Kůl někdo držte nebo nás to odveze do Sázavy, držte ten kůl".
Obrovitý stan se zmítal, jak když se právě chystá vyrazit na cestu kolem světa za méně, než 80 dní. A taky že jo. Ze země se začal vysoukávat další mohutný kůl, zjevně ten poslední důležitý.
"Tatííííííí", náhle slyším tenounký hlásek jakoby z jiného časoprostoru a vidím něco, co bych často vidět ani nemusel. Naše malá Kristýnka, která jako jedna z mála dbala mých zmatených pokynů, visí ve vzduchu a snad i archanděl Gabriel by byl její pózou uchvácen. Vznášela se asi 70 centimetrů nad zemí, pevně se držíc onoho druhého kůlu a zjevně nehodlala tuto pózu opustit. Bylo jasné, že udeřil
ten největší závan a hrozilo, že pokud dá přídavek, nebude to O.K.
"Pusť to", chytil jsem Týnku za nohy a táhl na zem. Nevím už kdo koho držel, jestli kůl Týnku nebo ona jeho, faktem bylo, že se nepustili, a má akce byla o to složitější.
Toho dne se už nic zvláštního nestalo. Naše vystoupení jsme pouze odehráli v jednom z mála suchých koutků, který bylo možno pod stanem najít. Příroda nás tentokrát vykázala do ústraní a možná, že nám to tam i lépe slušelo. Nebyli jsme moc vidět, což ocenili zvláště ti nejstarší členové skupiny, teda já. Odjížděli jsme příjemně unavení a mně se honila hlavou jen jedna myšlenka. Jak by asi postavil stan Jeremiáš anebo Mojžíš.
Pro vás, podle skutečné události napsal
Josef Hrubý
