Tak jsme měli zase jednou hraní. Bylo to v Bruntále. Vyjížděli jsme v poledne a měli jsme všechny tři auta (Drábkovi, Hrubí a já) sraz ve Vysokém Mýtě. První strašné znamení bylo to, že jsme všichni vyjeli včas, což jsem si ověřoval telefonem. Drábkovi sice s nepatrným zpožděním, ale vzhledem k tomu, jak to bývá jindy, prakticky na minutu přesně. A pak to začalo.
Pokračovali jsme z místa srazu již pouze ve dvou autech. V naší skupině, pro jednoduchost ji nazývejme skupina "A" jsme jeli tři. Drábkovi a já. Jeli jsme autem VW Golf. Druhou skupinu, opět pro zjednodušení ji nazývejme skupinou "B" tvořili Hrubí. A to kompletní, tedy Jožka, Jiřinka, Kristýnka a Adélka. Chci jen zdůraznit. že označení skupin "A" a "B" je čistě rozlišovací. Když pominu, že bylo hnusně a lilo, tak po prvních asi 20 km začala Janička tvrdit, že se něco pálí, že cítí smrad spálené gumy. Což jsme samozřejmě s Pavlem odbyli slovy, že prostě někde venku něco smrdělo, a my to natáhli do auta. Jenže ono to bylo stále intenzivnější a intenzivnější a v okolí nikde nic hořícího nebylo. A najednou se z Pavlovy palubovky začalo nemilosrdně doutnat. Takže jsme zastavili a čuchali, odkud že by mohl pocházet zdroj. Na nic kloudného jsme nepřišli, tak jsme po chvíli pokračovali dále. Jenže kouř nemilosrdně prosadil svou a chtěl za každou cenu zjistit, co se děje uvnitř auta, a tak se na nás opět přišel podívat. V tom nás napadlo (a napadlo to shodou okolností člověka, který byl zpočátku považován za outsidera kapely, všemi opovrhován a na jehož rady nikdo nikdy nedá), že jeden z nás by mohl pomoci. Zkrátka jsem prozradil, že Pepa je vlastně vyučený automechanik, a prakticky celou svou praxi ( jak mi sám prozradil) strávil v královehradeckém Dopravním podniku tím, že montoval do autobusů startéry. Je to tedy elektrikář, a mohl směle pomoci. Takže jsme zastavili všichni a Pepa, že se na to koukne, protože s elektrikou v autě, jak poznamenal, není radno si zahrávati, jinak možno plameny spatřiti.
Rozšroubovali jsme spodní část palubky (nevím proč, když kouř šel shora, ale jak jsem již napsal, na mé upozornění a poznámky nikdo nedá) a samozřejmě na nic nepřišli. No, potom Pavel natočil motor a v ten moment se vyvalila zřejmě hlavní část připraveného dýmového představení a vše bylo rázem jasné. Rozmontovat spínač na světla a hle, jaký úžas, úžasně zvěrsky spájené drátky už prostě nevydržely napětí chvíle a prostě se přepálily. Pepa šel pro pájku, aby dal vše do pořádku, ale přes to, že s sebou vždycky dvě až tři vozívá (ale jednu opravdu vždycky), neměl dnes vůbec nic. I když padaly názory jako "hajdy domů", atp. rozhodli jsme se pokračovat dále, ale bez světel. Za mlhy a hustého deště. Proč ne.
Řítíme se takhle dál ve stylu bombardéru B-2 (ten je tuším taky označován jako neviditelný) až si tak jedeme přes Rýmařov, tedy kousek před cílem. Projíždíme skrz město a najednou jsme zjistili, že Pepa se jako obvykle ztratil, takže na něj musíme počkat. Asi po 5-ti minutách čekání jsme se rozhodli (nebudu tady znovu popisovat koho to napadlo)…, zkrátka jsem vzal mobil a zavolal. Ozvala se Jiřinka a suše nám oznámila, že bourali. No, paráda. Otočit a fofrem zpátky. Stalo se to, že jak Pepa nevěděl, kam má zatočit na Bruntál, tak projížděl jednu velice nepřehlednou křižovatku ve tvaru S, navíc v kopci velice pomalu, a jak je dlouhej (s vozejkem), tak než ji projel, tak tam vlítla nějaká ženská a narvala to rovnou do vozejku (s aparaturou a nástrojema).Naštěstí byl vozík i nadále pojízdný, takže jsme mohli po výměně adres a kdoví čeho pokračovat. Asi s hodinovým zpožděním.
Dorazili jsme tedy do Bruntálu a asi víš, že na postavení techniky a zkoušku potřebujeme 2 hodiny. Navíc koncert byl v kostele, takže zvuková zkouška je naprostou nutností. Krapet předběhnu události, ale dovoluji si prozradit předem, že se nekonala vůbec žádná. Ani vteřinu.
Vše jsme rozbalili, postavili a po zapojení Pepovy kytary zjistili, že tato nehraje. Domnělá příčina - promrzlá nebo vybitá baterie ve snímači. To představuje pouze to, že musí povolit struny a baterii vyměnit. No jo, ale za jakou, žádná se nezdála být dobrá, zkoušeli jsme to asi 15 minut. Nakonec jsme zjistili, že baterka (ani ta která na jazyku brněla) nepomůže, takže jsme se rozhodli, že Pepa bude hrát na mikrofon. Jenže ten taky nebyl. Takže se vzal Jiřince, která stojí při hraní vedle Pepy a doufali, že hoboj bude v kostele slyšet při randálu celé kapely svou vlastní akustikou. Pepova kytara na mikrofon - a bez namáčení, teda vlastně bez zkoušky. Protože už bylo v tuto chvíli za pět minut 17 hodin a v 17 to mělo začít. Pepa chtěl ještě rychle všechno sbalit a odjet domů, ale nakonec se mu sželelo lidí, kteří v lijáku přišli (bylo jich sice asi jen 30, ale stejně mu jich bylo líto) a koncert se uskutečnil. Sice první polovina byla pojata jako zvuková zkouška, ale snad si toho ani nevšimli, pouze nadávali na zvukaře, co je to za hluchý a nemožný dřevo, když tamto mu začalo hrát nahlas, tamto nebylo zpočátku slyšet a proč má tak blbě nazvučenej ten hoboj?
Pavlovi to tam nakonec někdo provizorně opravil, a já se hrůzou třásl, co najdu na místě, kde jsem odpoledne nechal auto, abych si ho skoro o půlnoci vyzvedl. Ale kalich byl vypit předčasně a já našel auto v pořádku a nakonec teda i dobře dorazil domů. Tak takhle my si tady žijem.
